„Vzpomínka na Magdeburk"
  Jaroslava Zeisová
     Můj muž Jiří Zeis byl dlouholetým zaměstnancem Plavby labsko-oderské, nejprve pracoval jako strojník a posléze jako lodní elektrikář. V té funkci ho jednou koncem sedmdesátých let pražský domovský přístav vyslal asi na čtvrt roku do Magdeburku v tehdejší Německé demokratické republice. Nebyl schopný mi psát dopisy, a o jeho telefonáty jsem zase moc nestála já, telefonování přes hranice bylo drahé a "Čepsl" své zaměstnance finančně rozhodně nerozmazloval. Vzala jsem si tedy krátkou dovolenou a jela jsem ho navštívit.
     První, co mě v NDR zaujalo, byl zvláštní chemický pach, který jsem cítila hned po překročení hranic a který jsem si pak vždycky s touto zemí spojovala. Jiří mě uvítal s otevřenou náručí a hrdě mi ukázal povlak na polštář plný nasušených hub. Němci si houby kupovali, ale sbírat je nechodili. Taky měli lesy plné sovětských vojáků a málokam se smělo.
     Do české služebny se slušně zásobeným barem si sovětští vojáci občas přišli pro pivo nebo cigarety, což měli přísně zakázané. Jednou jsem z okna viděla dva takové přistižené nešťastníky, jejichž nadřízený je ze služebny hnal holí. Mlátil je hlava nehlava a vojáčci poslušně klusali se sklopenýma ušima. Hůl byla silná dřevěná kulatá tyč, asi pro tyto účely speciálně vyrobená.Nemohla jsem uvěřit svým očím, takový středověk ve dvacátém století!
     Pokud pominu nekonečné kolony přesouvajících se vojsk, byli sovětští bratři vlastně neviditelní. Zažila jsem je potom už jen jednou na nějaké pískovně, kde jsme se byli koupat. Najednou tam zastavil sovětský náklaďák, na povel z něho seskákali vojáci, na povel se svlékli do trenýrek, na povel šli do vody a na povel za chvíli zase z vody a pryč. Jeden si na stoupl k dětem, které si na břehu v písku dělaly rybníčky a bylo vidět, jak rád by si s nimi hrál. Těch hubených mladých nevolníčků, kterým se jistě stýskalo po mamince, mi bylo upřímně líto.
     Jinak to byl pro mě hezký výlet, na lodi mi jednou dokonce dovolili držet kormidlo, a vůbec se ke mně všichni chovali nesmírně galantně.Jiří mi vyprávěl, jak se tam při nástupu uvedl. Uvítal ho místní správce, politruk, jehož hlavním úkolem byl zřejmě ideový dozor. Snad hned u brány se Jiřího zeptal:"A soudruhu, jsi ve straně?" "V které?" zeptal se Jiří, a hned bylo jasné, kdo je pan Zeis. V Praze to bylo jasné každému, svými názory se Jiří nikdy netajil. Taky ho nikdy nepustili do Hamburku a možná od té doby ani do Magdeburku  

Vyjádření pro dokumentací EIA pro záměr Plavební stupeň Děčín

Realizace záměru podpoří nejen ekologicky a ekonomicky šetrnou vodní dopravu, ale především zvýší konkurenceschopnost české ekonomiky. Zvýší ji snížením exportních a importních nákladů vzhledem k nižší přepravním tarifům vodní dopravy, ale ještě více díky jejímu konkurenčnímu působení ve vztahu k silniční a železniční dopravě. Tím bude částečně eliminována nevýhoda České republiky vyplývající z její geografické polohy omezující její přístup k námořní dopravě.

Současné řešení je velkým kompromisem ochraně životního prostředí, dle našeho názoru na úkor efektivity stavby. Při větším vzdutí by byla stavba určitě ekonomicky efektivnější neboť by mohla využívat energetický spád k pohonu hydroelektrárny. Chápeme ale potřebu kompromisu.

Čekání na tento projekt ovlivňuje existenci lodní dopravy, neboť dopravci neinvestují do nových plavidel. Plavidla se totiž musí postavit na aktuální plavební podmínky, aby se tím zajistila jejich co největší efektivita provozu. Při živostnosti plavidel 20-40 let může další zdržování projektu znamenat zánik plavby v Čechách. Je pro nás nepochopitelné, proč se s výstavbou tolik otálí, když její záměr byl už tolikrát vládou České republiky schválen. 

Z výše uvedených důvodů podporujeme realizaci záměru Plavební stupeň Děčín.

13. října 2010 v Děčíně

                                                               S pozdravem,      Ing. Vlastimil Pažourek                   Předseda Spolku přátel plavby