Vzpomínka Sváti Militkého, na spolužáka kpt. Karla Kazmíře.

 

Nespravedlivě  rychle se naplňuje odchod spřízněných plaveckých duší.Karel Kazmíř a jeho bratři patřili k silným osobnostem plavecké rodiny. Káju jsem poznal

 

na internátu v Křešicích, kam jsme v roce 1963 nastoupili, do učebního poměru lodní mechanik. Poměrně tichý chlapec, ale když občas něco prohodil, mělo to váhu.

 

Během školních let nebyly naše kontakty časté, protože jsem byl ve třídě B a on v D. Po příchodu z vojny 1969 nebylo na plavbě ČSPLO  místo a tak jsme byli jako

 

plavecká záloha zařazeni na překlad do Ústi nebo do Děčína. Do ústeckého přístavu byla zatažena loď zašlé slávy Sokolovo, která nám sloužila jako ubytovna. Karel

 

vzhledem k tomu, že byl z Teplic, nezvolil ubytováni na zmíněné lodi ale denně dojížděl. Nicméně, oba jsme  byli začleněni do pohotovostní brigády, která měla v náplni

 

zasahovat v případě nutnosti nedostatku pracovní sily v přístavním provoze. Vzhledem k rekonstrukci železniční odbočky v přístavu jsme byli propůjčeni ČSD, kde jsme se

 

podíleli na výměnných pracích kolejiště. Jednoduše řečeno ráno jsme vzali do ruky krumpáč a podbíjeli stovky pražců až skoro do západu slunce. Vypadalo to, že jsme k

 

této práci předurčeni na věky věků, pokud chceme byt blízko vody. Uběhlo několik týdnu a než došlo ke kádrové výměně, před podzimem 1969, tak nám bývalý předseda

 

ROH Jiří Duchoň domluvil pracovní nabídku  od plavby DBR . Vzhledem k tomu, že měli němci nedostatek pracovníků u své plavby a mladé lidi do 30 let nechtěli pouštět

 

na západ, zvolili alternativu ''gastarbaitru'' na svých lodích. No a tím se začalo odvíjet poměrně hezké přátelství cele té party, která do Magdeburku  odjela, na ředitelství

 

DBR. Karel byl v německém jazyce z nás nejzběhlejší,  a proto se stal našim ''diplomatem '' v jednání s panem Petchkem na osobním odděleni DBR. Nutnost nás rozházela

 

po různých lodích a místech po Německu. Náhodné setkání s kluky bylo vždy bouřlivé a většinou končilo ''překročením prohibiční hranice'', nic méně utužovalo naše

 

plavecká přátelství. Silným zážitkem byla zima v přístavu Wittenberge, kde nás ''zamrzlo '' skoro půl ročníku a tak jsme skoro tři měsíce byli jako jednotná česká komunita.

 

Právě tam prokázal náš kamarád Karel - Kódl své diplomatické schopnosti, a byl našim oficiálním mluvčím. Když nepomohl tak neublížil. Někdy najit cestu k jeho humoru

 

bylo dost obtížné. Prostě KÓDL. Kájo, jsem rád, že jsem tě na své životní pouti potkal, jen mě je lito, že  to tvoje ''odpluti'' bylo tak nečekaně rychle. Karle, vím, že kdykoliv

 

se podívám na noční oblohu, vždy tam bude zářit tvoje, zatím nikým nepojmenovaná hvězda žárným svitem. Díky. Svaťa .