Chci si postěžovat

Možná, že jsem nenapravitelný snílek co v mládí četl moc dobrodružných knížek, nebo romantik, nevím. Ale v deseti letech, kdy jiní kluci chtěli být piloty F1 kosmonauty, nebo slavnými sportovci, já se rozhodl, že budu jezdit na lodi po Labi. V patnácti na učiliště, asi nemá cenu popisovat něco, čím prošla většina z nás. Jen podotknu, že to byla dobrá škola nejen pro plavbu, ale i pro život. Dnes by taková škola asi neprošla-rozcvičky, rajony, služby, vycházky 1x týdně, režim, ale též  „právo lidu“, když jsme potřebovali trochu zkrotit. Neprošla by, ale byla by třeba (to je jen povzdech, nad dnešní mládeží, který je ovlivněn vzpomínkovou nostalgií). V každém případě ve třetím ročníku po absolvování 7 měsíční praxe jsme už nebyli jen kluci, byli jsme života schopní – dalo by se říci – chlapi.

Můžu snad říci s klidným svědomím, že všichni spolužáci z učiliště se uchytili, a i když někteří zvolili časem jiné povolání, jsou uvnitř stále šífáci. Práce na lodi není ani tak práce, jako spíše životní styl. Teda když se dělá od mládí. Myslím, že nejsem jediný, pro koho je to srdeční záležitost (tohle mé tvrzení dokládají i pravidelná setkání důchodců od plavby).

Asi od roku 2000 pozoruji, jak se tohle řemeslo ztrácí, posledních 5 let bydlím poblíž vrátnice na terminál, a když vidím v přístavu nákladní loď, je to jak svátek. Vím jiná doba………… dnes už se mladí kluci nechtějí plavit na lodích, není moc zájmu si vydělávat peníze rukama. A tak se po 60 letech neotevře ročník vodáků na průmyslové škole v Děčíně na Letné. Malou naději mi dává, že okolo roku 1973 snad též nebyl žádný ročník. Nevím, jaké byli tehdy důvody, ale letos je to pro nezájem studentů. V pondělí 28. 5. odmaturovali poslední dva studenti a dál není nic.

Je mi prostě smutno z této situace, ale to je asi vše co můžu. Ďurďák Jan